Strýc z dolního konce nepocházel z vinařského kraje mých předků, ale odněkud z Valašska. Každoročně si nechával pálit slivovici, kvas k pálení si připravoval sám. Zakládal ho s péčí a láskou hodnou tohoto nápoje, každou švestičku vzal do ruky, rozloupl, vypeckoval, odstranil stopečku a do sudu s ní.
Do sudu nesměly přijít švestky nezralé nebo nahnilé či s náznakem plísně, vždycky se zlobil, co je to za pověra, že do sudu může všechno. Po dva měsíce denně kontroloval sud a proces kvašení, někdy kolem sudu čaroval s moštoměrem. A v ten správný okamžik pak odvezl sud do palírny. Nevím, jak to dokázal, ale vždycky si uměl pohlídat, aby dostal pálenku právě ze svého sudu, říkával, že jeho slivovice voní úplně jinak.
Pila se slivovička nejmíň z loňského pálení, té čerstvě vypálené říkával břitva a že se musí uležet. A rok co rok odkládal alespoň jednu láhev “na svatbu dětí”. Svatby se ani jedné nedočkal, ale děti ty lahve určitě na své svatbě vypily na jeho počest.