Slivovice, pálenky a alkohol

Pálenka je souhrnné označení pro alkoholické nápoje, které se připravují destilací ze zkvašeného drceného ovoce nebo obilovin. Podle toho, z čeho je pálenka připravována, podle toho i voní a chutná. Nejznámější jsou vedle slivovice ještě meruňkovice, hruškovice a višňovice, také calvados destilovaný z jablek a rakie destilovaná z vinných hroznů. Tím ale výčet nekončí, pálenka by se dala připravit prakticky z každého ovoce, připravuje se dokonce i třeba z jader meruněk a broskví.

Pálenka z vína je brandy, na Balkáně také můžete vidět označení vinjak, nebo, pokud je z oblasti Francie, může to být koňak nebo armagnak

Z obilí se destiluje vodka nebo whisky, borovička je z jalovčinek a ze třtinové melasy se pálí rum.

To, co bylo označováno jako tuzemský rum, (dnes třeba Tuzemák), není pálenka, je to lihovina, připravovaná studenou cestou z lihu , zpravidla bramborového, s přídavkem rumové esence.

Pálenka se destiluje nejméně dvakrát, některé pálenky musí být ze zákona destilovány nejméně třikrát, některé podle výrobního postupu i sedmkrát. Řada pálenek se nekonzumuje rovnou, ale po destilaci ještě zraje, velmi často v sudech, ze kterých přebírá také barvu a chuť a teprve i po několika letech se plní do lahví.

Je na vás slivovice moc silná? Zkuste třeba tohle:

Do lahve nalijte med, (používám ten lesní, tmavý, ale ani s lučním to není k zahození), na to nalijte stejné množství slivovice, pro ještě lepší vůni můžete doplnit šťávou z jednoho pomeranče a jednoho citronu.

Třepejte tak dlouho, až se med se slivovicí promíchá (ideální jsou litrové lahve, demižony jsou na protřepávání těžké). Potom dobře ukryjte na chladnější místo a zhruba jednou za týden dobře protřepejte. Nechte odležet zhruba tři měsíce.

A pořiďte si vzduchovku. Chlapi se sice budou tvářit, že je to „ženský pití“, ale lehce by se vám mohlo stát, že po týdnu zjistíte, že není co protřepávat

Strýc z dolního konce nepocházel z vinařského kraje mých předků, ale odněkud z Valašska. Každoročně si nechával pálit slivovici, kvas k pálení si připravoval sám. Zakládal ho s péčí a láskou hodnou tohoto nápoje, každou švestičku vzal do ruky, rozloupl, vypeckoval, odstranil stopečku a do sudu s ní.

Do sudu nesměly přijít švestky nezralé nebo nahnilé či s náznakem plísně, vždycky se zlobil, co je to za pověra, že do sudu může všechno. Po dva měsíce denně kontroloval sud a proces kvašení, někdy kolem sudu čaroval s moštoměrem. A v ten správný okamžik pak odvezl sud do palírny. Nevím, jak to dokázal, ale vždycky si uměl pohlídat, aby dostal pálenku právě ze svého sudu, říkával, že jeho slivovice voní úplně jinak.

Pila se slivovička nejmíň z loňského pálení, té čerstvě vypálené říkával  břitva a že se musí uležet. A rok co rok odkládal alespoň jednu láhev “na svatbu dětí”. Svatby se ani jedné nedočkal, ale děti ty lahve určitě na své svatbě vypily na jeho počest.

Znáte tu o slivovici a šedesátiletém Jackovi, který se utopil v moři, protože si ho spletl se slivovicí? Písničku mám na mysli. Jako děti jsme ji s gustem zpívaly. Byl dlouhá a měla příběh. Příběh vonící dálkami a dobrodružstvím. A taky zakázaným ovocem.

I když, nikdy jsem nechápala, jak Jack mohl necítit vůni moře a zaměnit ji za vůni slivovice, to je přece nezaměnitelné. Vůně dálek a jemná vůně ovoce z dobře vypálených švestek se nedá s ničím splést.

Ve slivovici se dá i utopit, pokud si ona osedlá vás, o tom by mohl vyprávět strýc z dolního konce vsi. Ale pokud jí rozumíte, hýčkáte ji, uchováváte ji tak, aby časem rozvinula svoji vůni, je to neodolatelná společnice rodinných oslav a večírků.

aneb toulky nádhernou jižní Moravou, panenskou přírodou, zachovanou dílem díky národním parkům, dílem díky blízké rakouské hranici a nepřístupnosti části této krajiny až do osmdesátých let minulého století. A hlavně díky lidem, pevně spjatými se zemí, kteří věděli, že zemi nemohou drancovat, ale obdělávat ji s péčí a láskou, jen tu vrátí bohatou úrodou.

Kraje, kde po staletí naši předci pěstovali víno, kraje s malebnými vinařskými vesničkami, slavnými vinicemi a viničními tratěmi, tajemnými sklípky a sklepy ukrývajícími poklady vín, vypěstovaných a vyrobených v těchto kouzelných místech.

Dnes se tomu říká vinařská turistika, oživuje lidmi krajinu zušlechtěnou a zkrásněnou lidmi.

Nechte na sebe dýchnout kouzlo jarních toulek po vinicích, rozvernost burčákového pochodu či zádumčivost podzimního putování po moravských sklípcích vonících dřevěnými sudy a zralým vínem. Putování za vínem je nádherné dobrodružství poznávání krajiny, vína a lidí.

v kraji mých předků se tvrdí, že burčáku má člověk vypít za sezónu tolik, kolik mu koluje krve v těle. Tolik ho vypít nezvládnu, ale alespoň skleničku každý rok na chuť si neodepřu. Ostatně, pokud by to tvrzení držel každý, kdo pije víno, zbylo by ještě kvasu na víno?

Zkvašený hroznový mošt, neboli burčák, je charakteristické světle žluté barvy s jemnou usazeninou, ale bez nečistot. Prochází několika stádii a podle stádia má i burčák různou chuť. Někdo rád tu sladkou z počátku kvašení, kdy je v něm cítit ještě hodně cukru, fajnšmekři čekají na ten „pravý“ burčák, „ve varu“, kdy kvasinky burčí a kvasí a poměr cukru a alkoholu se vyrovnává, více alkoholu i kyseliny je v tom „po zlomení“ , a než je z něj mladé víno, ještě projde stádiem nazývaným „mydlňák“.

Ale i burčák jsme spoutali zákonem, tím vinařským. Smí se prodávat jen od 1. srpna do 30. listopadu a vyroben může být jen z hroznů tuzemské čerstvé (tedy letošní) úrody.